Hvězda v práci, loser doma?

Dosáhli jste nejvyšších postů, vybudovali fungující firmy, ale přesto se necítíte šťastní?

Máte vybité baterky či pocit prázdnoty?

Jedete emočně na neutrál a radost i nadšení se z Vašeho života naprosto vytratili?

Myslíte si, že jste vyhořeli?

Věřte, že i řada Vaši obchodních partnerů prožívá podobné stavy, jen o tom nikdo nemluví. Na jednáních se přece dá jednoduše nasadit maska „všechno je v pohodě, jsem happy“, že?
Přiznat, že je člověk na dně, se moc nenosí. A chce to taky kus odvahy!

Všimla jsem si, že lidé na vysokých postech odvozují svou hodnotu podle toho, co v životě dokázali, kolik zaměstnanců má jejich firma, jakého dosahují ročního obratu, kolik nul je na jejich kontě či jakými auty jezdí. Vlastně se vnímají skrze perspektivu – já jsem má firma, mé konto, moje auto, mé společenské postavení a uznání atd. Svou hodnotu jako člověka zaměňují s materiálními statky. Skrze tuto optiku posuzují i „hodnotu“ ostatních.

Jejich největší brzdou v boji se syndromem vyhoření je obrovský strach, že by mohli přijít o vše, čeho dosáhli, a co pro ně tolik znamená. Jsou skálopevně přesvědčeni, že by to byl jejich konec. Proto si mnohdy ani nechtějí připustit myšlenku, že by v pokročilé fázi syndromu vyhoření měli NĚCO s tímto přístupem udělat.
Bojí se, že pak nebudou NIC. Proto se všeho dosaženého, stejně jako zajetého životního stylu, úpěnlivě a zarytě drží. Makají dál jako blázni, i když jsou vyčerpaní, práce už je nebaví ani nenaplňuje a za sebou mají kolaps organismu.
Ani delší pobyt v nemocnici některé z nich ke změně dostatečně nenakopne.
Když je však popíšu z pohledu jejich nejbližšího okolí, jsou úspěšní po pracovní stránce, královsky zajistí rodinu, ale po té lidské jsou často totální loseři. Většinou perfektně fungují ve svých rolích - jako manažer, ředitel, majitel firmy atd. Ale jako táta, manžel, syn, brácha, kamarád, naprosto selhávají.

Této skupině je „těžké“ radit, neboť její členové mají extrémně silné ego. Vše ví nejlépe a většinou nejsou schopni nebo ochotni si plně přiznat vážnost své situace. Natož vyhledat pomoc. Oni přece zvládnou a ustojí všechno. Sami. Co by jim tak kdo mohl poradit, co oni neví…

Uvědomit a přiznat si tuto skutečnost, učit se postupně opět fungovat jako „normální smrtelník“, je sakra náročné. Také to chce pěkný kus odvahy a potlačení svého ega. Byť mnohdy není vůbec nutné dělat razantní změny, jak si tyto osoby myslí. Ani není potřeba vše zahodit, oholit si hlavu a odstěhovat se někam do budhistického kláštera. Tak to vůbec není. I malé změny mají obrovský dopad. Řešení není jen černobílé.

Moje doporučení: zastavte se, popřemýšlejte o sobě a svém životě, nelžete sami sobě, odložte ego a hledejte upřímné odpovědi.
Pomoci Vám mohou otázky v mém dotazníku.