Jsem neustále ve stresu a pod tlakem.

Neumím vypnout, a to ani doma. Pořád mi jede hlava a přemýšlím nad prací.

Kvůli práci jsem omezil/a koníčky a kontakty s přáteli.

Cítím se permanentně unavený/á.

Ztratil/a jsem nadšení pro práci.

Na konci pracovního dne jsem úplně vyšťavenej/ná.

Ráno vstávám s nepříjemnou představou, co mě ten den zase čeká.

Mnohdy si říkám, že tohle už fakt dál nezvládnu.

Nemám dostatek energie a času na rodinu i koníčky.

Nemám už chuť se zaobírat kolegy/zaměstnanci/klienty.

Stále dávám, rozdávám se, ale nic nedostávám zpět.

Často odříkám setkání s přáteli.

Na nic se netěším. Nic a nikdo mi nedělá radost.

Snažím se vždycky o perfektní výsledek.

Na privátní život mám minimum času, na sebe prakticky žádný.

Na mou situaci začínám vnitřně rezignovat. Je mi to už všechno tak nějak jedno.

Mám pocit, že v poslední době už nejsem tak výkonný/ná.

Pracuju chaoticky, neorganizovaně a vytvářím sám/sama na sebe tlak.

Dlouhodobě mě trápí bolesti hlavy, zad, žaludku.

Věčně nestíhám.

Vše mi přijde nesmyslné, marné.

Špatně spím, probouzím se. Ráno se necítím odpočatý/á.

Jsem častěji nemocný/á než dříve.

Pracuju „ na autopilota“, zcela mechanicky.

Kolegy/zaměstnance/klienty vnímám jako tupce, co mi jen berou energii.

Není možný změnit můj nynější život a překopat ho.

Všechno visí jen na mně. Nikdo mi s tím nepomůže.

Můj život je plný „musů“ a povinností. Není v něm prostor pro „chci“.

Nemůžu se spolehnout na své lidi, raději si všechno dělám sám/sama.

Netěším se do práce. Ale prostě musím.

Svou práci dělám sice dobře, ale vím, že to můžu udělat ještě líp.

Často skrze práci zapomínám jíst i pít. Vyjma kafe. O režimu není řeč.

Jsem podrážděný, lehce vylítnu. I kvůli blbostem.

Ani po dovolené se necítím odpočinutý/á.